Scott Redding, tovární jezdec Ducati, kritizoval bezpečnost autodromu před premiérou světového šampionátu superbiků v Mostě. Po pátečním tréninku Brit znovu mluvil „zřetelným“ jazykem.
Scott Redding je upřímný a říká zcela otevřeně, jak se k věcem staví – nesnáší politickou korektnost. Poté, co se v červenci seznámil s autodromem v Mostě, bylo vicemistrovi světa jasné, že na tento okruh prostě nepatří závod mistrovství světa, okruh je příliš nebezpečný.
Jenže Reddingův pohled na bezpečnostní situaci na okruhu v Mostě zaujalo hned velké množství jezdců, takže devět jezdců vůbec nenastoupilo do mokrého druhého volného tréninku.
Když měli mladíci poháru Yamaha R3 Cup absolvovat kvalifikaci na mokré trati, vedení závodu usoudilo, že podmínky jsou příliš nebezpečné i pro malé stroje o výkonu 42 koní a kvalifikaci na mokru zrušily.
„Nebyl jsem daleko od toho, co jsem řekl v Assenu,“ řekl Redding v pátek večer poté, co skončil tento den jako třetí nejrychlejší za Toprakem Razgatliogluem (Pata Yamaha) a Alexem Lowesem (Kawasaki).
„Činy jsou silnější než slova. Pokud necháme Topraka mimo rovnici rizika, pak špičkoví jezdci závodních týmů v mokrém FP2 z nějakého důvodu nejeli. Důvodem je: NENÍ TO BEZPEČNÉ. Není to bezpečné ani na suchu. Bojím se, až mi v některých zatáčkách naskočí husí kůže. Myslím si, že pád v tomto bodě by mohl znamenat konec mé kariéry. Na trati mistrovství světa byste na to neměli myslet. Se silničním motocyklem už to vypadalo nebezpečně, vždyť na některých nejnebezpečnějších místech nejsou ani ploty. Nechápu, proč to tak je. Pokud narazíte do zdi rychlostí 100 km/h před nebo za motocyklem, nemůžete nic dělat. Nemělo by to tak být.“
„Pokud se nic nestane, tak je závodní trasa skvělá,“ zdůraznil Angličan na setkání v malé skupině novinářů. „Je to zábava a jezdím tady rád. Na druhou stranu mě nebaví riziko, které s sebou tato dráha nese. Když přišel déšť, byl jsem proti další jízdě. Asfalt nabízí velkou přilnavost, což znamená velkou rychlost v zatáčkách. Pokud ale poté spadnete, budete mít menší tření a snáze a rychleji vklouznete do hraniční stěny.“ Moje otázka zní: „Proč jsme tady? Riskuji svůj život, mnoho dalších ne. Pokud mi někdo řekne, abych řídil, nasaďte si helmu a jeďte sami. S určitým rizikem jsem spokojený, ale snažím se být na bezpečné straně. Vždycky riskuji, když vyjedu na závodní trať, vím to. Pokud to však není nutné, toto riziko nemusí být zvýšeno. Proto se zejména starší jzdci rozhodli FP2 neabsolvovat. Dobře, Haslam jel, ale ten bude řídit, i když sněží. Problém je, že taková rozhodnutí ztěžují přijetí naší pozice. Jelo 13 pilotů a vše proběhlo naštěstí dobře a já s tím nemám problém. Ale jaké budou škody, pokud věci nedopadnou dobře? Držím palce, ať máme víkend, kde se nic nestane a všichni odjedeme domů zdraví. Může ale také dojít k incidentu, který probudí ostatní jezdce a všichni si potom říkají, co tu sakra děláme. Do této situace se nemusíme dostat, každý ví, že tato dráha není bezpečná. A přesto jsme tlačeni zde závodit.“
Redding pokračuje: „Respektuji na 100 procent vše, co Dorna dělá pro vytvoření závodního kalendáře. Ale to se musí dít na určité úrovni. Každý vidí zatáčky, které nejsou bezpečné. Představte si, co se nám honí hlavou, když jedeme zatáčkou na pátý rychlostní stupeň a 220 km/h. Dívám se na zeď a doufám, že můj den ještě nepřišel. Ale protože se ostatní rozhodli, že zde pojedeme, musíme jet. Jistě, vždy se může něco stát. K tomu existují určité bezpečnostní standardy, aby se minimalizovalo riziko. Zde ale není žádné předběžné opatření. I kdybychom měli kolem celé trasy vzduchové barieéry, v určitých situacích by ničemu nezabránily. Pokud se incident který potkal Gerloffa a Topraka v Assenu odehraje zde v zatáčce číslo 12, tak další účastníci incidentu se nebudou moci vyhnout, zde není šance kam jet. Tady si jen stěží můžete dovolit udělat chybu kdekoli.“
Zdroj: Speedweek.com
Foto: Ducati