Dnes 37letý Dr. Anton Hahnenkamm má za sebou kariéru, na jakou se (v jejím konečném dopadu) může ohlédnout 99,9% talentů z juniorských formulových tříd. Je sice dvojnásobným mistrem Rakouska Formule Ford1800, závodil mimo to jak v německém, tak i v šampionátu BeneLuxu a má doma bezpočet pohárů (mezi nimi i mnoho z Brna a Mostu) – přesto musel jednoho dne uznat, že jeho cesta do formule 1, nebo alespoň do placeného profesionálního kokpitu nepovede.
Před téměr 15 lety tedy závodní dráhy opustil a věnoval se uspěšnému zisku doktorátu v oblasti aerodynamiky. Letos se ovšem můj bývalý soupeř (nebo lépe řečeno „leader“) do sportu vrátil. A vybral si k tomu tu neobtížnější trať světa – obávaný Nürburgring! Při posledním podniku šampionátu Nürburgring-Langstrecken-Serie jsme si tedy po letech zase popovídali. Kecali jsme tak dlouho, že „Dr. AH“ téměř o vlásek propásl start 4hodinovky…
RK: Ve Formuli Ford jsi byl začátkem milenia jak v Německu, tak i v Rakousku měřítkem, přesto jsi se sportem musel skončit.
AH: Ano, bylo to roku 2007. Při posledním závodě v Mostě se mi rozbil motor a padlo tím i rozhodnutí přestat. Realisticky jsem viděl, že jsem již dosáhl všeho, čeho se dalo jako soukromník dosáhnout. Nemělo smyslu jen znovu vyhrávat tituly, které jsem již měl. Na postup výše nebylo z finančních důvodů pomyšlení. Vůz jsem prodal a ve formě jsem se od té doby držel v motokárách. Touha po rychlém ježdění mě tedy zdaleka nepustila.
RK: Po 14 letech jsi se teď vrátil za volant závodního vozu. Proč zrovna do NLS?
AH: Něco jako Formule Ford mi chybělo pořád více. Jedno bylo jasné – musely to být znovu okruhy. V motokárách jsem jezdil mimo jiné šampionát GTR, což je vytrvalostní mistrovství. Mezi tisíci účastníky byl náš tým vždy jeden z nejlepších. Takže přicházel debut ve vytrvalostním sportu v úvahu.
RK: Má to ovšem tu nevýhodu, že za výsledek nejsi zodpovedný jen Ty sám…
AH: Ano, to jsem letos při NLS dost nepříjemně poznal. Máme zde osmý závod sezony a jedu ho již s šestým co-pilotem. Zpravidla to byli chlapci o dost pomalejší a tak jsme zatím jen jednou skončili mezi prvními třemi třídy (pozn. autora: o daný víkend Barbarossapreisu se to podařilo podruhé). Nejrychlejší z nich byl o více, než 10s na kolo pomalejší, než já – a tak se nedá jezdit o vítězství.
RK: Jak jsi se na svůj debut na této nejobtížnější trati světa připravoval?
AH: Možnost testů je tu jen minimální. Koncem sezony 2020 jsem zde jel dvě časové soutěže – a to bylo vlastně vše. Začátkem sezony jsme tu měli jeden test – to ale právě pršelo a sněžilo. Takže musel vypomoci PC… Co se týče vedení trati je příprava před počítačem ideální. Co tomu ovšem zcela chybí je feedback od vozu. Já cítím chování vozu hlavně v okolí žeber a to jsem mohl opravdu vnímat až od prvního ostrého závodu sezony NLS.
RK: Budeš tu dnes startovat poosmé, cítíš se už jako zkušný “Ringmaster”?
AH: Jistě se tu již vyznám mnohem lépe, tahle dráha ale skrývá tolik tajemství a překvapení… Chce to hodně času a peněz, než zde poznáš každý hrbol a kamínek. S formulí jsem jel i ve Spa – s Nürburgringem se to ale nedá srovnávat, i když někteří belgičtí patrioti nedají na svou trať dopustit. Tady je to mnohem delší a těžší. Plno slepých zákrutů, převýšení a skoků – prostě opravdové Zelené peklo. Ještě pořád se musím hodně učit a nacházím pasáže, kde se dá získat čas. Mám před Nürburgringem ohromný respekt. Človek se na tuto trať opravdu musí specializovat a neztrácet čas jinde. Každému fandovi doporučuji, aby si tady zaplatil pár turistických kol.
RK: Které pasáže považuješ za nejkritičtější?
AH: Na to není jednoznačná odpověď. Záleží tady hodně na nastavení auta a počasí. V kvalifikaci s novým obutím bych řekl, že to jsou sekce Schwedenkreuz a Bellof-S, protože tam je zadek vozu na hrbolu znenadání dost lehký. Když mám v závodě starší gumy a auto začne nedotáčet, tak je nejhorší zatáčka Mutkurve. V dešti pak Hatzenbach a Eiskurve. Nebezpečné jsou nečekané neutralizace v Code-60-zónách... Když jedeš těsně za soupeřem a najednou musíš zbrzdit auto na 60km/h…
RK: Zažil jsi zde již kritické situace?
AH: Jistě – zatím se mi podařilo vždy správně reagovat – a pomohlo i štěstí Je těžké zde jezdit na limitu. To není Hockenheim, kde se projedeš záchytnou zónou a vrátíš se na trať. Tady cítí chyby hned tvé kosti - a auto.
RK: Myslíš za jízdy na dějiny sportu, které se zde odehrávaly?
AH: Ne, to ne. Soustředím se plně na svou jízdu. A i když před tímto místem mám respekt, je pro mne Nürburgring především sportovním náčiním, které chci optimálně zvládnout. Stejně tak jako mé auto.
RK: Jak jsi se dostal k týmu QTQ?
AH: Posledních pár let jsem pilně spořil – nemám sponzory, vše platím z vlastní kapsy - a pak jsem pozoroval, jaké mám možnosti. Dohodli jsme se na společném testu a potom jsem tedy šel do toho.
RK: Jak hodnotíš spolupráci s týmem?
AH: Musím poznamenat, že když jsem se začátkem sezony snažil o technický vliv a navrhoval zlepšení, tak jsem většinou nebyl vyslyšen. Byli prostě přesvědčení, že jsem jen nováček a že si sami vědí lépe rady. Bylo to zklamání. Jednoho dne jsem to vzdal a snažím se prostě dosáhnout dobrých výsledků s materiálem, jak mi ho připraví. Ono je to těžké, když máš každý závod jiného partnera. Jsem ale přesvědčen, že bychom byli rychlejší, kdyby mé návrhy realizovali. Dnes se mnou jede sám majitel týmu a ten je trochu rychlejší, takže to vypadá lépe.
RK: Jak to vypadá venku na trati? Co soupeři v Tvé třídě a co silné vozy GT3?
AH: S BMW 330i jezdíme třídu VT2, což jsou relativně sériové vozy. I když je dráha hodně dlouhá, dá se na ní rovnocenný vůz jen ztěží předjíždět. Nejlépe to jde na rovince Döttinger Höhe. Je delší, než celková délka některých moderních autodromů a nevěřil bys, jak velkou roli zde hraje závětří. Nebo prostě čekáš na chybu soupeře. S rychlejšími vozy GT3 je to problém. Od 3. kola závodu je máš na kufru. Snažím se dávat pozor a signalizovat jim, co budu dělat. Někteří jezdci GT3 jsou ale vysloveně bezohlední a střihnou pak zatáčku těsně před tebou…
RK: Jak vypadá typický závodní víkend NLS?
AH: Jsme tu od pátku. Dopoledene se smí testovat na GP-trati a odpoledne i na Severní Smyčce. Když si to chci dát, tak mě to ovšem stojí extra – ve smlouvě to nemám. V sobotu máme 90minutovou kvalifikaci a v poledne se startuje 4hodinovka.
RK: A Tvé vyhlídky na ročník 2022?
AH: Chtěl bych rád v NLS zůstat. Z rodinného rozpočtu to ale už financovat nepůjde. Tato sezona mě stála pětkrát tolik, jako sezona ve formuli Ford. Budu tedy hledat sponzory a neměl bych strach před postupem do vozu silnější třídy.
Text a foto: Roman Klemm