Sezoně 2021 „nejslabší“ třídy formulí na vodě UIM F125 s přehledem kralovala mladá Estonka Sanna Aaslav-Kaasik, pro kterou je to po dvou stříbrech s mistrovství Evropy 2019 a z mistrovství světa 2020 maximum, čeho jde ve formuli 125 dosáhnout.
Sanno, nejdřív ti chci popřát všechno nejlepší k dnešním 21. narozeninám, hlavně ať vše vychází při studiu a samozřejmě za redakci přeji další úspěchy ve vodním motorismu.
Tak pojďme na pár otázek...
Redakce (Red.): Sanna, jsi letošní mistryní světa ve třídě UIM F125 (Formula 125). Byla to určitě tvoje nejúspěšnější sezona ve vodním motorismu. Jak by jsi porovnala stříbro ze světového šampionátu 2020 a titul 2021? Jak by jsi porovnala konkurenci u těchto výsledků?
Sanna Aaslav-Kaasik (SAK): No, ... abych byla upřímná, sezóna 2021 byla emocionálně mnohem náročnější, protože jsem měla svou první velkou havárii za 10 let závodění a musela jsem překonat strach a šok, aniž bych to pořádně psychicky vstřebala. Bylo to jak horské dráze, zisk maxima bodů v Borettu, potom havarovat na Ukrajině a následně se pokusit „vyšplhat“ na stupně vítězů v Jedovnicích bylo prostě pro mě šílené. Ale kvůli tomu všemu jsem si titul rozhodně užila nejvíce a opravdu si myslím, že si ho zasloužím. Má dojem, protože se stalo mistrovství světa v roce 2020 díky covidu jedním závodem, tak to nebylo tak vzrušující, ale také jsem měla pocit, že sezóna není jakoby dokončená. Ale celkově jsem spokojená s každým místem, které jsem získala, dokud mohu dělat to, co miluji.
Red.: Kdy jsi jela vůbec svůj první závod? Popiš trochu tvou cestu k estonskému a pobaltskému titulu v roce 2018 ve třídě F125.
SAK: Můj první závod s GT15 byl myslím v roce 2012 a s F125 v roce 2017 v Estonsku. V roce 2018 pro mě byla třída F125 stále novinkou, takže jsem myslela jen na to, abych ji dokončila. Myslím, že estonský titul přišel proto, že strýc Erik měl nějaké problémy s motorem a já jsem jako jediný jezdec dokončila všechny závody, takže jsem získala nejvíce bodů. A baltský titul byl kvůli tomu, že jsem byla tak „šílená“ a šla na vodu v bouři, takže jsem závodila skoro sama.
Red.: Sanna, motorové čluny mají velkou tradici u vás v rodině, že ano? Je tedy logické, kde jsi sbírala zkušenosti a rady. Máš ale i mimo rodinu jiné vzory či rádce?
SAK: Ano, dělají. Jo, vzhlížím i k jiným lidem než ke své rodině. Především piloti F500 byli mými idoly, včetně Erka, Giuseppeho, Mariana a některých dalších. A sezonu 2021 jsem nejvíc obdivovala Ievu Millere, neboť byla jedinou ženou v třídě F500 a také za to, že byla tak odvážná.
Red.: Dle informací bys letos měla závodit v královské třídě F500 (Formula 500). Pravděpodobně půjde o sezonu učení s novým typem člunu. Přesto, jaké máš plány? Co by jsi považovala za úspěšnou sezonu? Pojedeš celý šampionát, nebo jen některé podniky?
SAK: Haha, bylo to v plánu, ano. Ale protože studuji na zdravotní sestru a v této covidové situaci to vyžaduje spoustu času a úsilí, takže si myslím, že posunu královskou třídu do roku 2023. A všichni víme, kolik stojí závodění ve třídě F500, takže být 21letou studentkou ošetřovatelství nekompenzuje ani polovinu výdajů.
Ale když začnu v této třídě, první rok bude určitě obdobím učení, možná jen s účastí v některých estonských nebo pobaltských závodech. Nejdřív si musím být jistá sám sebou a pak mohu soutěžit s ostatními.
Red.: Ve třídě F125 jsi používala motory G.R.M. Zůstaneš u této značky i v sezoně 2022 ve třídě F500?
SAK: Až jednou začnu ve třídě F500, tak ano, samozřejmě.
Red.: Sanna, máš vůbec čas se věnovat i jinému sportu? Pokud ano, který sport to je?
SAK: Oh... Jak jsem řekla, studuji na zdravotnické univerzitě a také pracuji na noční směny v nemocnici. Takže momentálně je mým jediným sportem dostatek spánku a placení měsíčního členství v GYM (posilovna, fitnes), které ani nevyužívám.
Připravil: Milan Spurný, foto: Milan Spurný a Tuul Spurná, JM