V neděli 27.11.2021 zemřel Sir Frank Williams. Nemusíme si nic předstírat - jeho smrt nepřišla překvapivě. Bylo všeobecně známo, že to ohledně zdraví paralyzovaného zakladatele jednoho z nejúspěšnějších týmů Grand Prix již delší dobu nevypadalo nejlépe. Vedení týmu již před několika lety předal dceři Claire a na dějištích závodů ho bylo vidět pořád méně...
Z osobního hlediska mohu jen konstatovat, že mne jeho odchod zase o krůček posunul dál pryč od „moderní F1“ – F1, která již postrádá právě tak jasných charakterů, jakým právě Williams byl. Ano, byly časy, kdy se šéf Williamsu ještě jmenoval Williams, stáj Tyrrell vedl prostě Mr. Tyrrell, u Ferrari velel samozřejmě commendatore Ferrari a tak dále. Prostě lidé s jasným pojením k tomuto sportu a ke svým lidem v týmu – ne anonymní finanční společnosti jako dnes...
Vysloveným fandou týmu Franka Williamse jsem se stal koncem roku 1976, když jsem si přečetl článek Toma Hyana o tomto nezmarovi a tehdy zdánlivě věčném „underdogovi“ v ročence „Piloti F1“. Rád jsem pak pozoroval, jako roku 1978 konečně postavil konkurenceschopnější vůz, jásal jsem když roku 1979 vyhrál první Grand Prix a o rok později jsem jeho jezdci držel až do konce sezony palce v boji o titul mistra světa.
Ano, Williams pak svou roli „underdoga“ definitivně opustil. Mé další „hluboké“ vzpomínky na tohoto Angličana nepozbývaly tragické příchuti, zpráva o jeho dopravní nehodě. O několik let později okamžiky, když jsem stál v paddocku Imoly opodál, právě když ho jeho asistent jakoby živou loutku vytáhl z pojízdného vozíku, hodil si ho přes rameno a usadil v autě. Rozčarování nad tím, že byl schopen propustit Damona Hilla právě, když se společně stali šampiony. Pamatuji ale i jeho (z mého pohledu) perfektní francouzštinu při tiskových konferencích Renaultu a byl jsem rád, že se mu podařilo pro motorsport nadchnout i své děti. Dcera Claire po otci převzala tým F1 a jeho syn Jonathan (což možná málokdo ví) již více než tři dekády pracuje jako manažer týmů nejrůznějších tříd.
Odešel prostě další z těch, kteří tvořili „můj svět F1“ – a už jich tam moc nezůstalo... Shrnout stručně kariéru někoho, kdo byl ve světě motorsportu tak dlouho, jako Sir Frank je prakticky nemožné – zde by ovšem bylo krátké poohlédnutí po muži, který skutečně žil především pro tento sport.
Sir Francis Owen Garbatt Williams se narodil roku 1942 v anglickém Jarrowu. Skrze kamaráda se koncem padesátých let seznámil se světem závodů a několik let se bez větších úspěchů snažil v kokpitech cestovních a formulových vozů, kde to přeci jen dotáhl až na úroveň relativně dobrého jezdce F3. Po čase se smířil s poznatkem, že má jako závodník přinejlepším jen průměrný talent. Vydělával si tehdy jako dealer závodních vozů a na žádost přítele Pierse Courage (dobře zabezpečeného dědice pivovarného iméíria) přesedlal do role týmového manažera. Pro movitého Courageho a jiné piloty, kteří si za kokpit zaplatili, nasazoval vozy ve formulích 2 a 3.
Roku 1969 se mimo jiné na popud Courageho odvážil postoupit do formule 1 a přítel dojel na Brabhamu BT26A Frank-Williams-Racingu překvapivě druhý v Monaku a USA. Příští sezonu se Frank dokonce pustil do slibné spolupráce s firmou de Tomaso, Courage ale ve voze argentinského podnikatele, který konstruoval geniální Ital Dallara, uhořel v Zandvoortu.
Williamsovi nezbylo mimo slz, dvou motorů a jednoho rozestavěného šasi nic. Rozprodal své soukromé jmění, aby mohl vůbec pokračovat a i nadále udržel svůj tým v F1 a F2. Opět bez větších úspěchů s vozy march a vlastními konstrukcem pod názvy sponzorů „Politoys“ a „Iso“ (čti Williams FW01-03). Vždy balancoval na pokraji finančního kolapsu a v kokpitech jeho monopostů se střídali jezdci, kteří ne vždy vykazovali potřebný talent – peníze jejich mecenášů byly pro přežití stáje zpravidla důležitější. Do folklóru dějin F1 zašel běžecký závod kolem okruhu v Monze, který vynikající a fanatický běžec Frank dokázal v předvečer velké ceny vyhrát: bez peněz za toto vítězství by údajně neměl na naftu zpět do Anglie. Sám Frank ve svých starších letech bez okolků přiznal, že se po večerech nejednou vydal na toulky s hadicí paddockem, aby si z jiných aut „vypůjčil“ trochu paliva...
Roku 1975 Williams nasazoval svůj typ FW04 poprvé pod jménem Williams, sezona ale opět skončila finančním debaklem. Chtě nechtě se poté musel spojit s bohatým Austro-Kanaďanem Walterem Wolfem a dal tím vedení vlastní stáje víceméně z ruky. Sezona s „ojetými“ heskethy byla ze sportovního hlediska katastrofou. Nepomohlo ani angažmá špičkového pilota Jackyho Ickxe. Když Wolf koncem roku ztratil o další spolupráci zájem, stál Frank zase jednou před novým začátkem s holýma rukama. Musel dokonce opustit své dílny v Readingu a stěhoval se do nových prostor v Didcotu, hrabství Oxfordshire. Zase jednou nasazoval jen koupený March s pilotem, který se postaral především o peníze (Belgičan Néve). Nebylo tedy divu, že se špičkoví jezdci do stáje Williams Grand Prix Engineering (jak se od sezony 1977 jmenovala) právě nehrnuli. Naopak, Williams byl označován jako „vycpávka“ pole. Bojovník a zarytý maratonec Williams se ale nevzdával, i když byl ročník 1977 dalším sportovním propadákem.
Za kulisami budoval základy budoucího úspěchu. A tentokrát se nemělo jednat jen o „boudu“ sestavenou ze snů a falešných slibů. Tyto solidní základy tvořili především jeho nový konstruktér/spolumajitel Patrick Head a nově objevení mecenáši z Blízkého východu. Až na druhý pohled bylo k rozeznání, že dalším ze základů úspěchu byl i jeho nový pilot Alan Jones. Je ovšem pochopitelné, že i Jones viděl v angažmá u Franka nejprve hlavně způsob, jak zůstat pilotem formule 1, a těžko jako rozhodující krok směrem k titulu mistra světa. Společně ale skutečně vystoupili mezi nejúspěšnější účastníky šampionátu. Roku 1979 se značka Williams poprvé zapsala mezi vítěze Grand Prix (Clay Regazzoni v Silverstone) a o rok později byl Jones na typu FW07B korunován jako první z Frankových pilotů mistrem světa. Tým také získal svůj první pohár konstruktérů. Po zisku dalšího prvenství mezi konstruktéry roku 1981 si v roce 1982 pro titul jezdců dojel Keke Rosberg na typu FW08.
Na vlnu turbomotorů Williams naskočil od sezony 1984 sňatkem s japonským gigantem Honda. Výsledkem byla naprostá dominace modelu FW11 v sezonách 1986 a 1987 mezi konstruktéry a Piquetův titul jezdců. To již seděl Frank Williams upoután na invalidní vozík: po dopravní nehodě ve Francii začátkem roku 1986 zůstal od krku dolů ochrnut. Po testu nového vozu spěchal z trati v Le Castelletu, když za přílišné rychlosti nezvládl zatáčku a vůz se převrhl...
Japonci pak ovšem spolupráci ukončili a Williams si musel hledat nového partnera. Frank, mluvící perfektně francouzsky, se rozhodl pro Renault a několik let tvrdé vývojové práce vyústilo v novou éru dominance jeho vozů. Od roku 1991 až do sezony 1997 byly Williamsy-Renault s jejich ‚aktivním zavěšením‘ de facto nejlepšími vozy formule 1. Mansell se stal mistrem na typu FW14B již dávno před koncem sezony 1992, jeho nástupce Prost si vedl na FW15C stejně tak suverénně. Dalším šampionem se měl dle plánu stát Senna, Brazilec ovšem zahynul v květnu roku 1994 v Imole, což Williamsovi a Headovi vyneslo několik let trvající soudní tahanice v Itálii.
I tak to tehdy byl pouze jezdecký genius Michaela Schumachera, kdo v příštích dvou sezonách zabránil další dominaci williamsů. Až Damon Hill roku 1996 a Jacques Villeneuve v sezoně 1997 získali další tituly jezdců pro Frankův vynikající tým. V této éře získala stáj Williams-Renault titul konstruktérů jen s jedinou výjimkou v každé sezoně a bývalý obchodník se závodními vozy byl roku 1999 královnou pasován na rytíře.
S odchodem Renaultu ovšem přišla i slabší fáze williamsů, které se Sir Frank od roku 2000 snažil čelit spoluprácí s automobilkou BMW. Až na ojedinělá vítězství tato kooperace ale nikdy nedokázala navázat na dřívější úspěchy. Němci se po několika letech rozhodli, že se o štěstí pokusí na vlastní pěst, a Williams zůstal bez tovární podpory. Jeho tým se proto nezadržitelně propadl směrem ke středu pole – jakási nebezpečná pararela k osudu velké stáje Kena Tyrrella, kterou Williams za podpory dcery Claire v roce 2014 úspěšně odvrátil spoluprácí s dodavatelem motorů Mercedes-Benz.
Ovšem jen na čas. Mezi nejlepší pětkou konstruktérů se Williams-Martini-Racing naposledy klasifikoval roku 2017, poté již neměla dřívě tak věhlasné stáj se špičkou pole co dělat. Její výsledky se horšily stejně tak, jako zdravotní stav dřívějšího principála. Rodina Williamsů se poradila a v létě roku 2020 se rozhodla k moudrému kroku zpeněžit otcův odkaz, dokud ještě měl nějakou cenu. Od té doby patří tým Williams-F1 americké kapitálové společnosti a se svým zakladatelem má společné jen své jméno.
Stáj velkého nadšence a jednoho z posledních „opravdových sportsmanů F1“ vyhrála 114 závodů Grand Prix, její piloti získali sedmkrát titul mistra světa a devět pohárů konstruktérů.
A ještě jeden osobní dodatek: Vím, že mám společnou fotku s panem Williamsem z Monzy. Od zprávy o jeho umrtí ji v počitači hledám – zatím marně...
Text: Roman Klemm
Foto: Roman Klemm, motorsportofoto.eu